×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

MÁMA ŘEDILA MLÉKO VODOU

Bylo mi šest let a přišel jsem domů na oběd. Máma měla vždy stejné „menu“ každý jeden den – chleba s mlékem. Ale když jste dítě, tak to ani tak neprožíváš. Ačkoliv jsem tušil, že to bylo jediné, co jsme si mohli dovolit.

Jednou jsem takhle přišel domů a viděl jsem mamku zase v kuchyni s krabicí mléka. Jako vždycky. Ale teď do něj něco přidávala. A pak tou krabicí začala třást, promíchávat to. Nechápal jsem, co dělá. Pak přišla s „obědem“ a dělala, že je vše jako vždycky. Ale tušil jsem, co se stalo.

Ředila to mléko vodou. Neměli jsme dost peněz ani na to, abychom přežili jeden týden. Byli jsme zlomeni. Nebyli jsme chudí. Byli jsme zlomeni.

 

Otec hrál fotbal, ale jeho kariéra se chýlila ke konci a nám stále více a více docházely peníze. Na fotbal jsem koukal v televizi. Jednoho dne jsem si ji už ale ani nezapnul. Vypli nám proud. Taky jsem viděl, jak si mamka „půjčuje“ chleba z místní pekárny. Ten pekař nás znal, a tak ji vždycky v pondělí řekl, že to může zaplatit až v pátek.

Věděl jsem, že strádáme, ale když jsem viděl mamku ředit mléko vodou, uvědomil jsem si, že je po všem. Rozumíte mi?

Neřekl jsem ani slovo. Nechtěl jsem ji stresovat. Prostě jsem snědl oběd a na slovo Boží jsem si dal slib. Nemohl jsem už svou mamku takto vidět.

 

Také jsem ji několikrát viděl i brečet. A jednoho dne, když jsem ji takto zpozoroval, jsem jí řekl: „Mami, všechno se změní. Uvidíš. Budu hrát fotbal za Anderlecht, a to brzy! Všechno bude v pohodě. Uvidíš.“ To mi bylo šest let.

Zeptal jsem se tehdy taťky, od kolika můžu hrát profesionálně fotbal. „Od šestnácti,“ odpověděl. „Tak jo, od šestnácti,“ řekl jsem si.

 

Něco vám řeknu. Každý jeden zápas pro mě bylo finále. Kdykoliv jsme si šli zakopat do parku, bylo to pro mě finále. Když jsme měli ve školce přestávku, bylo to pro mě finále. Nepřeháním.

 

„Jak mám, do prdele, podepsat do šestnácti let profesionální smlouvu, když právě teď sedím na lavičce U19?“ říkal jsem si tehdy. Tak jsem se tehdy vsadil se svým trenérem. „OK, ale pokud nebudeš mít do prosince na účtu 25 branek, jdeš zase na lavičku,“ odpověděl. „Super! A pokud vyhraju, pouklízíte všechny minibusy, které hráče vozí na tréninky. A budete nám dělat každý den palačinky.“

 

Pětadvacet branek jsem měl už v listopadu. Jedno vám řeknu: nezahrávejte si s chlapem, který má hlad.

 

Čekal nás zápas proti Standardu Lutych. Byl to klasický play-off finálový zápas, který jsem plánoval sledovat jako fanoušek z domu. Akorát den před utkáním mi zavolal trenér rezervy.

 

„Haló?“

„Čau, Rom! Co děláš?“

„Jdu si zakopat do parku.“

„Nejdeš. Nabal se.“

„Co, co mám udělat?“

„Musíš být na stadionu. Potřebuje tě první tým.“

„Mě?“

„Jo, tebe. Přijď!“

 

V ten moment jsem běžel za taťkou do ložnice. „Zvedni zadek, musíme jet!“

„A kam?“ zeptal se mě.

„ANDERLECHT!“

 

Taky nezapomenu na moment, kdy se mě na stadionu zeptali, jaké chci číslo dresu.

„Dejte mi číslo 10!“ odpověděl jsem tehdy.

„…akorát hráči akademie dostávají čísla od 30 výš,“ odpověděl mi tehdy člen realizačního týmu.

Asi jsem byl až příliš mladý na to, abych se čehokoli bál.

 

Ráno toho dne na nás zaklepali kamarádi, protože si chtěli jít zahrát.

„Ale on už hraje,“ odpověděla jim mamka.

„Kde?“

„No… finále.“

 

Když jsem vystoupil před stadionem, všichni na sobě měli cool obleky. Kromě mě. Já měl na sobě jenom nějakou sportovní soupravu. A všechny kamery tak mířily na mě. Všichni mě tak viděli v televizi. V následujících minutách jsem dostal asi pětadvacet zpráv. Kamarádi šíleli.

„Kámo, ty hraješ?“

„Rom! Co se to děje? Proč jsi v televizi?!“

Jediný, komu jsem odpověděl, byl můj nejlepší kámoš. „Vůbec nevím, jestli budu hrát. Vůbec nevím, co se stane. Prostě se dívej na TV.“

 

Běží šedesátá třetí minuta a trenér mě střídá na hřiště. V šestnácti letech a jedenácti dnech hraji svůj vůbec první profesionální zápas. Sice jsme prohráli, ale já byl v nebi. Splnil jsem sobě a mamce slib. Od této chvíle jsem věděl, že všechno bude v pořádku.

 

Romelu Lukaku (Manchester United)

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.