×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

OD TOHO MÁMY JSOU (VICTOR LINDELÖF)

Máma mi vždycky ráda vyprávěla o dni, kdy jsem se narodil. Ten den se totiž přesvědčila, že se stanu fotbalistou.
Tehdy byla v nemocnici s mým otcem, který se zrovna nechoval úplně přirozeně. Prý byl roztěkaný. Ale proč? Vždyť v životě přeci není většího momentu než ten, že se vám narodí syn.
Pochopitelně, že byl rád, když jsem poprvé spatřil světlo světa. Nicméně ihned poté, co jsem se narodil, se mámy zeptal ‚OK, můžeme teď najít nějakou televizi?‘
Moje máma tehdy jenom převrátila oči v sloup, protože ji hned bylo jasné, o co jde. „I tady a teď?! Opravdu?!“ odvětila tenkrát.
„Já vím, ale zrovna budou penalty.“

Narodil jsem se sedmnáctého července 1994. A právě hrála Itálie finále Mistrovství světa proti Brazílii. Tohle načasování mě asi předurčilo k tomu, abych se stal fotbalistou. A víte co? O pár let později jsem se jím opravdu stal a hrál ve finále Mistrovství světa. Z nějakého důvodu FIFA určila, že se bude konat v mém rodném městě Västerås. Hřiště bylo dvorek. A branku představovala garáž. I přesto ale toto finále sledovalo 65 000 lidí. Právě odbyla devadesátá minuta.
Míč přebírá Lindelöf. Stále Lindelöf… Překonává jednoho hráče, druhého… Stále Lindelöf! Střílí! Góóól! 1:0!“
Švédsko vyhrálo Mistrovství světa! A zatímco jsme slavili, někdo mě přerušil.
Viktore! Viktore! Je oběd!“
Byla to máma.

Nechci nyní vyznít jako maminčin mazánek, ale za to, že jsem nyní fotbalista, vděčím ji. Nebýt ji, tak fotbalistou nejsem. Bez šance…
Ona dokázala krmit mou představivost jak nikdo jiný. V pěti letech mi koupila brankářský dres. Tuším, že se jednalo o Fabiene Bartheze, francouzského brankáře. V tu chvíli jsem se chtěl stát Barthezem.
„Tak tohle byl od Lindelöfa perfektní zákrok!“
Poté mi koupila dres Zinedina Zidana. Tak jsem chtěl být jako Zizou. Umět všechny ty jeho kličky a přihrávky.
Když se mě lidé ptali, čím chci být, vždycky jsem odpověděl, že fotbalistou. Nikdo mě ale nebral vážně. „No, to je milé. Ale tohle asi nebude tvá opravdová práce, ne?“

Je. Prostě jenom musíte věřit. A já věřil. A má máma také.

Po pár letech bylo mým cílem opustit Västerås na úkor nějakého většího klubu ve Švédsku. Ale stalo se něco jiného. Zavolala mi Benfica.
Jejich zájem mě šokoval. Vždyť mi bylo sedmnáct let. Nevěděl jsem, jestli tuto nabídku mám přijmout a tak jsem s bráchou a mámou sepsali všechna pro a proti.

Pro: Benfica je největší klub v Portugalsku. Hrál bych s lepšími hráči a byl bych trénován lepšími trenéry. Možná bych se časem dostal do prvního týmu.

Proti: Musel bych se přestěhovat do Lisabonu. Sám. Nikoho bych tam neznal. Neumím ani jazyk. Možná bych skončil jako někteří mí přátele, kteří se také odstěhovali pryč ze Švédska, načež se dostali do velkých problémů. Opravdu chci tohle riskovat?

Nebyl jsem si jistý. Pak ale se mě máma zeptala: „Kdybys řekl ‚ne‘, litoval bys toho?“

To si pište, že jo! Litoval bych toho. Hodinu na to jsem volal svému agentovi. O dva týdny později jsem odlétal do Lisabonu.

Když jsem přistál, ihned se o mě začali starat kluboví zaměstnanci. Následující ráno jsem se probudil s velkou úzkostí, načež jsem zavolal mámě přes Skype. Od mého příletu neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin.
Mami, já chci domů. Co pro to musím udělat?“
A právě od toho mámy jsou. Nevím, jak to udělala, ale ihned mě uklidnila. Byla jediným člověkem na světě, který by tohle mohl dokázat. Řekla, že budu v pohodě. Že začátky jsou vždycky těžké.
A já můžu říct jedno: měla zatracenou pravdu. Prvních šest měsíců bylo strašně těžkých.

Chyběla mi rodina, přátelé… Chybělo mi celé Västerås. A kromě toho: co se dá dělat ve městě, v němž nemáte žádné přátelé a neumíte ani jejich jazyk? Moc toho není. A tak jsem nejvíce času trávil ve svém pokoji v tréninkovém centru. Anebo v posilovně a restauraci.
Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem volal své mámě přes Skype. A sledoval Entourage. Nedělám si srandu. Mým nejlepším přítelem za těch šest měsíců byl Vincent Chase.
Díky Bohu jsem mentálně silný jedinec. Po nějaké době jsem se naučil pár slov portugalsky a našel si pár přátel. Někteří z nich se stali mými dobrými přáteli. Promiň, Vinci.

Zažili jste také někdy takový den, během něhož se vám všechno dařilo? Já jo. Byl slunečný den a na tréninku jsem tehdy dominoval. Hrál jsem na autopilota. Všechno se mi dařilo. Jako bych byl ve Västerås.
A to byl moment, kdy jsem si začal věřit. Pomyslel jsem si ‚Dokážeš to, Viktore. Jen si věř, užívej si to a zbytek se dostaví sám‘.
Brzo jsem začal hrát zápasy za ‚B‘ tým Benfiky – druhou portugalskou ligu. A v devatenácti letech jsem se dokonce dočkal i svého debutu v ‚áčku‘. Sice se jednalo o pohárové utkání, ale to ligové přišlo záhy. A ještě k tomu na domácím stadionu. Estádio da Luz.
Ještě teď mám husí kůži, když na to pomyslím.

Když jsem procházel tunelem na hřiště, pouze jsem slyšel těch 65 000 lidí řvát a zpívat. A víte, co je nejlepší? Já už to zažil. Pamatujete na finále Mistrovství ve Västerås?

Akorát mě ten den nikdo na oběd nevolal. Tohle byla realita.

Victor Lindeloef to nakonec dotáhl do Manchesteru United, kde je stabilním hráčem základní sestavy.

 

A další sen se měl vyplnit zanedlouho. V České republice se konalo Mistrovství světa ve fotbale do jednadvaceti let. Netrpělivě jsem tento turnaj vyhlížel. O to víc jsem byl šokován, když byla oznámena nominace. Nebyl jsem v ní!

To bylo pro mě velké zklamání. Ani jej nemohu popsat. Trenéři ve Švédsku jednoduše nemají ponětí, jak náročná a kvalitní je druhá portugalská liga. Proto byli nominování především hráči působící ve Švédsku. Byl jsem naštvaný. A tak jsem odjel na prázdniny.

Nakonec ale mi z ničeho nic zavolal Håkan Ericson, trenér.

„Viktore, rozhodli jsme se tě nakonec nominovat. Co na to říkáš?“

„Hmm… tak jo.“

První zápas jsem nebyl v základní sestavě. Jak bych taky mohl, když jsem se na poslední chvíli probojoval do nominace? Ale v ten zápas byl jiný obránce, Alexander Milošević, vyloučen, tak jsem šel na hřiště já. Vyztužit obranu. A od té chvíle jsem odehrál každou jednu vteřinu. A nakonec jsme došli do finále.
A víte, na koho jsme tam narazili? No jistě, na Portugalsko.

Asi si dokážete představit, že to pro mne byl speciální zápas. Nebyli jsme tehdy favorité, nicméně i přesto jsme to dotáhli až do penaltového rozstřelu. A když jsem se tehdy rozhlédl po výrazech mých spoluhráčů, věděl jsem, že jsme vyhráli.

Skórovali jsme jako první. Potom proměnili penaltu i oni. Poté jsme opět byli bezchybní. Oni ne! A teď jdu na penaltu já. Mám zaslzené oči. Slyším nějaké portugalského hráče, jak říká ‚Mine!‘. To mě naštvalo. Vší silou jsem to tehdy napral doprostřed branky. Gól. Na to soupeř míjí branku… a my šílíme.

Švédsko je mistrem světa ve fotbale U21!

To bylo nezapomenutelné.

Šest měsíců poté jsem se stal stálým členem prvního týmu Benfiky. Během dalších osmnácti měsíců jsme dvakrát vyhráli portugalskou nejvyšší ligu a také domácí pohár. Co bych si mohl přát víc? No snad už jenom usazení se v reprezentačním týmu chlapů.

Když jsem na začátku roku 2016 tuto nabídku dostal, proběhlo mi celé mé fotbalové mládí před očima. Nyní už jsem nebyl pouze předurčen k tomu, abych hrál fotbal za národní tým. Nyní už jsem hrál fotbal za národní tým.

Ihned jsem to zavolal mámě. Začala brečet.

Je to srandovní. Někdo tvrdí, že se chovám jako třicetiletý. Přestože mi je stále třiadvacet. Rychle jsem nasbíral zkušenosti, o tom to je.
Před deseti lety mi nikdo nevěřil, že bych se mohl stát fotbalistou. Kromě mé mámy. Ona to věděla, už když jsem se narodil. Od toho mámy jsou.

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.