×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

HRÁČEM MANCHESTERU PO PĚTI LETECH OD PRODÁVÁNÍ CIGARET

Když mi bylo 13, tak jsem ukončil školu. Abych se jednou mohl stát fotbalistou. Skončit školu v Pobřeží Slonoviny je velký krok. Zvláště pak, pokud žijete v malém dřevěném domě v Abidjanu jako já a má rodina. V této situaci pro vás vzdělání představuje vše. Díky němu si můžete dovolit v dospělém životě teplou postel a jídlo na stole. Já se ale rozhodl po svém. Táta byl samozřejmě proti.

 

Asi mu ale rozhodnutí usnadnil fakt, že zrovna máma čekala další dítě. Pro mě již čtvrtého sourozence. A protože škola stála peníze, asi byl nakonec i za to rád.

V té době nebylo mým snem hrát v Evropě. Chtěl jsem být prostě profesionál. Chtěl jsem pomoct rodině. A tak byl můj denní režim takový, že jsem v devět hodin odjížděl do tréninkového centra. Po trénincích jezdil autobusem domů a pak šel hned na ulici prodávat s kamarády různé věci. Nejčastěji nějaké mobily ze „sekáče“ a cigarety z černého trhu.

 

„Eriku, pomoz ještě mámě!

Táta v té době mému snu moc pozornosti nevěnoval. Sice sledoval zápasy reprezentace, nebo i utkání Chelsea FC kvůli Didieru Drogbovi, ale na mé zápasy nechodil.

Jenže jednou, když mi bylo čtrnáct, tak jsme to s mým týmem dotáhli až do finále. A já hrál velmi dobře. Po utkání za mnou lidé chodili a gratulovali mi. Kamarád mi pak dokonce řekl: „Mimochodem, byl tu i tvůj taťka.“

Kdo že tu byl?“

„Tvůj taťka. Odešel hned po utkání.“

Když jsem přišel večer domů, seděl na gauči. „Posaď se,“ řekl. „Dneska jsem tě viděl hrát.“

Díval jsem se na něj.

Všichni říkali, že jsi hrál perfektně. Ale já nevím… Ti ostatní hráči spíš byli strašní.

Zase mi dával co proto. Nikdy neřekl, že jsem hrál dobře. I když jsem hrál. Ale od té chvíle se o mě začal zajímat.

 

Dva roky na to mě čekal turnaj v Burkině Faso. Pobřeží Slonoviny. Burkina. Mali. Nigérie. Kamerun. Bylo nám řečeno, že na turnaji budou skauti z Espanyolu, Turínu, Villarealu a francouzských týmů.

Měl jsem za to, že jsem hrál dobře. Rovněž nám bylo sděleno, že v případě zájmu se tito skauti ozvou našim trenérům.

Jenže uplynuly týdny a nic.

Táta ale stále už pravidelně navštěvoval mé zápasy. Dokonce se ho už místní lidé ptali ‚Takže tvůj syn hraje fotbal, že? To musíš mít radost. Starej se o něj!

Jednoho dne jsem pak přišel domů, když mi táta řekl: „Posaď se.“ Kromě táty byla v obýváku také máma a na zemi seděl mladší brácha. Bylo to jako nějaké rodinně sezení. Byl jsem přesvědčený, že jsem něco zlého vyvedl.

„Nic se neděje. Byl tady trenér. Zrovna odešel. Řekl nám nějaké novinky.“

„Jaké novinky?“

„Prý jim volal klub.“

„Jaký klub?“ odvětil jsem.

„Chtějí tě u sebe na tříměsíční zkoušku.“

„Kdo?!“

„Espanyol.“

Vyskočil jsem z gauče a ihned objal mámu. A tátu. A začal brečet. „Nemůžu tomu uvěřit!!!“

Byl to nejlepší den v mém životě. Konečně jsem byl na počátku své profesionální kariéry. Tu noc jsem nemohl vůbec usnout.

Krátce na to pak probíhali v naší zemi volby. Po deseti letech. Abych to zkrátil, dva politici se nemohli dohodnout, který z nich vyhrál, načež vznikly v zemi nepokoje. A jedna z demonstrací byla na letišti, které se tak stalo uzavřené. A já nemohl odletět do Espanyolu.

Tohle mě zničilo. Můj sen dostal řádné trhliny. Co teď?

Nepokoje trvaly měsíce. Myslel jsem, že je po všem

Jenže Espanyol měl o mě stále zájem. Velmi se mi ulevilo. Deset měsíců po tom, co mě viděli v Burkině Faso, jsem se stěhoval do Španělska.

 

V den, kdy jsem opouštěl svou rodnou zemi, mi nebylo dobře. Tohle nebyl let do sousední země. Ale opuštění rodiny na dlouhý čas. Teď jsme na letišti brečeli všichni. Ty tři měsíce trvaly jak tři roky.

 

Barcelona byla jiná než Abidjan. Všude byly světla. A auta. A zima! Tehdy byl prosinec a v Pobřeží Slonoviny je obyčejně teplo. Tady byla nesnesitelná zima. Musel jsem se rychle adaptovat.

Což se mi povedlo. Ve druhém měsíci m stáže mi nabídli v Espanyolu smlouvu. Stal jsem se profesionálem. Když mi přišla první výplata, obratem jsem ji poslal rodině.

 

Od roku 2016 jsem hráčem Manchesteru United. Tedy pět let nato, co jsem prodával na ulici cigarety, jsem hráčem největšího klubu na světě.

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.